Obrovské Slunce se pomalu koulelo za horizont. Přicházela noc a s ní odlehčení od pálivé záře, která sežehla krajinu vhodnou akorát tak pro piráty. Žár slunce přes den byl nesnesitelný, jako kdyby vysával všechnu vůli k bytí. Horký bílý písek násobil teplo a měnil každý závan větru v boj o holý život. Malá elfka pomalu zkoušela konečky prstů, jestli mříže klece vystydly natolik, aby se o ně mohla opřít a konečně se alespoň trochu uvolnit. Jediné co jí z pod jednoduché látky, ve které byla zabalená, vykukovalo, byly dlouhé uši a smaragdově zelené oči. Jestli správně počítala, byl to třetí den po měsíční plavbě, co dorazili do Tanaris. Malá elfka se opřela o horoucí mříže. Ostatní děti v její kleci udělali totéž, byl to totiž jediný způsob jak přežít noční mrazy. Na začátku jich bylo víc než dvacet, teď jich kvůli dlouhé plavbě v hrozných podmínkách a pak teplu přes den a nočním mrazům zůstalo jen jedenáct. Nikdy nezapomene na ten pocit, když uviděla tvář jednoho z dětí, co znala od malička a věděla, že ono se už neprobudí. Jejich nehybná tělíčka ležela v kleci s ostatními dětmi i několik dní než to piráti zjistili a bez jakéhokoli soucitu hodili přes palubu. Její hlas utichl po prvním týdnu a slzy vyschly v druhém. Ve svém nitru cítila prázdnotu. Spánek byl takřka nemožný, jednak kvůli nepohodlí a chladu, nejhorší však byly smrtelné výkřiky, které se ozývaly v její hlavě, když se její oči třeba jen na chvilku zavřeli. Nikdy by ani jen nepomyslela na to, že ten osudný den skončí jako sirota. Slunce zapadlo a ohně pirátu se rozzářily. Alkohol, zpívání a bitky až do východu slunce byly na nočním pořádku. Malá elfka se třásla, ale ne zimou, už několikrát viděla, jak si opilí piráti vypůjčili jednu z holek, aby si s ní "pohráli".
Její uši sebou škubly, jakmile k nim dolehnul zvuk kroků. Malá elfka se stáhla do klubíčka, očekávajíc že bude na řadě s "hraním" si s piráty. Zvuk co uslyšela, nebylo skřípaní dveří klece, ale kloktání. Její zrak zabloudil k strážci, co den co den stál při kleci. Elfkyne zelené oči se roztáhly doširoka, když spatřila člověka, co je strážil, dusit se vlastní krví. Začala se rychle ohlížet, aby spatřila toho, kdo to udělal. Jediné co však viděla, či už to bylo kvůli tmě, nebo únavě, byli ostatní spící děti a ohně pirátů a jejich divoké stíny. Hlasité vytí náhle přetnulo zvuk oslav. Mladé elfce proběhl mráz po zádech, co ji však samou udivilo, vytí jí přidalo na odvaze. Pomalu se zvedla a těžkými krůčky kráčela k mřížím. Její špičatá uška sebou znovu škubla, když zachytili zvuk tlumených pádů. Ohně poutaly pozornost jejích očí a plnili tak okolí ještě vetší temnotou. Její zrak znovu zabloudil k teď už nehybnému strážci. Okamžitě spatřila dýku, kterou měl strážce u opasku. V ten moment věděla, co chce. Mezery mezi mřížemi by normálně nestačili, aby jimi prostrčila co jen zápěstí, ale týdny hladu způsobili, že dokázala prostrčit ruku až po rameno. Co si ale za okamžik uvědomila, bylo, že na dýku stále nedosáhne. Shodila látku, co ji zakrývala a odhalila svoje zlaté vlasy sahající jí až po pás. Znovu se natáhla za dýkou. I když získala par cenných milimetrů, stále to nestačilo, aby se jí co jen dotkla. Díky svému počínání si vůbec nevšimla, že v táboře mezi tím vypuknul poplach. Piráti zmateně pobíhali kolem a snažili se najít toho, kdo zabil jejich společníky. K elfčině smůle si jeden z pirátů všimnul jejího chování. Uvědomila si to až po tom co ucítila ostrou bolest na ruce. Chtěla ruku rychle stáhnout, ale už bylo pozdě. Veliká bota piráta její ruku vtlačila do horkého písku. Malá elfka zapištěla, když ji horký písek popálil na ruce. Najednou však tlak na její ruce pominul. Elfka zdvihla zrak a spatřila černý úsměv na zarostlé mužské tváři. Pirát, oblečený v těžkém koženém oděvu hnědé barvy s pistolí u boku tiskl v ruce šavli a šklebil se na ni s polovinou zubů a více chlupy na bradě než na hlavě. V jediné sekundě se jeho šílený usměv změnil ve výraz plný bolesti. Něco za ním ho zvedlo se zemně a jeho tělo se začalo divně cukat. Elfka párkrát zamrkala, po chvilce se její oči přizpůsobily tmě a ona spatřila za Pirátem něco velikého a bílého. Ozvalo se hlasité prasknutí a údy piráta ochably a on se sesunul k zemi. Zpoza něj se vynořil sněhově bílý vlk velký jako kůň. Elfku zalil studený pot, když vlk udělal krok směrem ke kleci. Jeho obrovské drápy bez problémů pronikly těžkým koženým brněním piráta, kdys si na něj stoupnul. Několik silných prasknutí naznačovalo, že vlk měl taky správnou váhu k poměru svého těla. Bíla bestie sklonila hlavu a svůj čumák zarazila mezi mříže. Několik krát nasála vzduch přes nozdry tak silně ze se elfce dostal do očí písek zpod klece. Ozvalo se hlasité písknutí. Vlk sebou trhnul směrem, odkud přišlo, zastříhal ušima a třemi skoky zmizel tiše ve tmě. Elfka se rozhlédla a spatřila, že pirátské ohně pohasly a nastalo děsivé ticho. Ještě uslyšela dva tlumené výkřiky, než se opět vše ponořilo do ticha. Elka pocítila vedle sebe ostatní děti, které s ní hleděly to temnoty. Jediné co teď šlo slyšet, byl tichý příboj vln. Trvalo dobrou chvíli, než zase uslyšela něco jiného než moře. Silné odfouknutí prolomilo ticho. Z temnoty se znovu vynořil bílý vlk, na sobě měl naloženo plno věci, pres zbraně jako pušky, šavle, dýky, až po měšce pravděpodobně plné mincí. Nečekaně se zpoza vlka vynořila mužská postava v kožené róbě s kápí přes hlavu. Elfka pečlivě sledovala počínání postavy. Muž utáhnul popruhy na vlkovi a pak ho pohladil po hlavě, následně přeložil hlavu ze strany na stranu a sundal z vlka deset dýk, deset velkých vaků s vodou a pět měšců s mincemi. Postava se pak otočila směrem ke kleci. Tichými kroky prošla vzdálenost, která je dělila, a zůstala stát před zamknutými dveřmi. Všechny děti se natlačily na opačnou stranu kromě malé elfky, která ani na jeden okamžik nespustila oči z cizince. Když muž přistoupil k zámku a vyndal pomalým pohybem opásanou dýku, aby zámek vypáčil, malá elfka mu nakoukla pod kápi. Detaily tváře byly zahaleny tmou, ale všimla si, že muž měl oči převázané páskou. Muž zarazil dýku mezi mříž a zámek a rychlým pohybem zápěstí zámek odlomil. Za doprovodu skřípání dveře pomalu otevřel. Postava chvíli stála na místě, pak nasála vzduch přes nozdry, jak to udělal předtím vlk.
„Jeďte na sever, podél moře, před svítáním dorazíte ke skalám, tam se na den schovejte. Vyrašte znovu po západu slunce, první vesnice je pak ještě půl noci cesty,“ zazněl mužův hlas. Nedalo se z něho vyčíst takřka nic. Muž se pak otočil a odkráčel směrem k vlkovi, toho pohladil a spolu se vydali na jih. Malá elfka vyskočila z klece, ostatní děti ji následovaly. Každému přidělila dýku a vodu, pěti chlapcům dala měšce s mincemi, byla překvapená, když viděla, že vyšlo na každého. Její pohled zabloudil zpátky ke kleci, v níž leželo nehybně jedenácté dítě. Zatřásla hlavou, jako kdyby z ní ten obraz chtěla dostat ven. Ostatní děti tomu nevěnovaly žádnou pozornost a pomalu začaly kráčet směrem na sever. Elfka však zůstala stát na místě a její pohled skákal z dětí do temnoty, kam zmizel muž s vlkem. Ostatní děti se zastavily a začaly ji volat, aby šla s nimi, malá elfka se jen usmála, opásala se dýkou, přehodila čutoru s vodou přes rameno a rozběhla do tmy, kam zmizel muž s vlkem.
No comments:
Post a Comment