Nayeli se vrátila dovnitř. Mihewi seděla na posteli a převlékala se.
"Už ji osedlal?" zeptala se během převlíkaní. Nayeli jen bezeslovně přikývla.
"A chceš jít vážně s ním?" Nayeli znovu jen přikývla. "Chci tě jen varovat, že někdy to s ním bude horší než u pirátů. On není hrdina ani zločinec, když něco udělá a zdá se to až bezdůvodně, věř, že tomu předcházely roky přemýšlení." Nayeli se usmála a s pochopením přikývla. Bělovlasá elfka si povzdechla.
"A to jsem si myslela, že konečně budu mít nějakou normální společnost. Obleč se, já ho chvíli zdržím," Mihewi vstala z postele, nadzvedla matraci a vyndala par šatů.
"Tohle si vezmi," řekla a vyběhla ven. Malé elfce trvalo jen několik minut než se převlíkla. Pravou rukou už mohla hýbat, ale stále ji necítila. Nohavice a košile zabalila do vaku smotaného z jedné z košil. Jak následně prošla látkami ven, uviděla elfa a bělovlasou elfku stát v docela intimní vzdálenosti u sebe. Elf držel Mihewi za ruku a druhou dlaň měl položenou na jejím temeni. Elfka vypadala, že pláče, pak se podívala směrem k Nayeli, usmála se, otřela si oči do rukávu a gestem ruky ji přivolala. Mihewi vzala od malé elfky vak s oblečením a začala věci z něj ukládat do jedné ze sedlových brašen. Elf mezitím beze slov dotahoval postroj na vlkovi. Mihewi se pak sklonila k Nayeli.
"Dávej na něj pozor." řekla a usmála se, její oči se zaleskly. Mihewi se pak postavila a natočila k elfovi.
"Al diel shala, Malanore." řekla a uklonila se.
"Shorel'aran, Mihewi." odpověděl elf, stáhl si kápi do čela a vykročil směrem k přístavu. Nayeli poděkovala elfce, uklonila se a rozloučila. Malá elfka pak cupitala po boku muže v kožené róbě do přístavu.
I když slunce ještě ani jen nevyšlo, v malém přístavu bylo rušno. Zelené potvůrky běhaly sem a tam, nosily zásoby a nakládaly zboží na loď. Dva obrovské stožáry se tyčily nad malinkatými domky. Loď byla úzká, stavěna spíše pro rychlost a manévrovatelnou než transport nákladu. Šlo to vidět i na velikosti posádky – byla menší než obvykle. Nayeli si loď dobře prohlédla a po zádech jí přeběhl mráz. Na pravoboku četla vypálený nápis "Plačící Hrom" v jazyce lidí a na stěžni vlála černá vlajka s bílou lebkou. Vstříc jim šel vyšší zarostlý muž, oblečený v obnošené důstojnické uniformě. Na levém boku měl připásanou šavli a na pravém pistoli.
"Vy budete náš pasažér, pokud jsem těm zeleným skřetům rozuměl správně," promluvil na ně v lidském jazyce a zaujatě si prohlédl skupinku.
"Jedno veliké zvíře a jeden muž." přikyvoval pro sebe, pak jeho oči uzřely Nayeli. Malá elfka si toho všimla a chytla se elfovy róby.
"Chcete platit v… " námořník si odkašlal "… v naturáliích nebo jiným způsobem?"
Elf vytáhnul z róby tři malé měšce a podal je muži:
"Ve zlatě," řekl elf v jazyce lidí. Muž si vzal měšce a každý nejdříve potěžkal a pak nakoukl dovnitř. Hodnou chvíli mlčel.
"Mělo by to být víc než dost." dodal elf.
"Pro muže a vlka ano, ale jestli jede s námi i ona, tak ne. Námořníci jsou samí muži, a když budeme mít ženu na palubě během tak dlouhé plavby, nemůžu ručit za její bezpečí a…" muž ještě nedopověděl větu, když mu elf podal další měšec, o něco plnější než ty předtím. Muž ho znovu potěžkal a ohrnul nos.
"To by šlo, následujte mě," námořník se otočil a vedl je na palubu, pak do podpalubí a nakonec do jedné ze dvou oddělených částí.
"Není to nic moc, ale zase nejsme zvyklí na pasažéry," řekl a přitom zašlápl krysu, co mu vběhla pod botu. Vlk vešel dovnitř a ulehl do kouta.
"To bude stačit," řekl elf a začal odvazovat náklad z vlka. Námořník to koutkem oka sledoval a přikývnul.
"Tedy, když spolu máme strávit takovou dlouhou dobu, bylo by hezké znát vaše jméno. Já jsem kapitán Plačícího Hromu, Trevor Corvin."
"Eliendir Dawnsong," odpověděl elf.
"Dawnsong, uhm? Tedy těší mě, a dáma?"
Nayeli už, už chtěla říct své jméno, když ji elf předběhnul.
"Freya Dawnsong, moje dcera."
Kapitán kývnul směrem k malé elfce na pozdrav.
"Tedy, užívejte tohle místo podle libosti po čas naši plavby, já musím dohlédnout ještě na pár věcí. Poroučím se," řekl a svižně odkráčel pryč.
"Stanovíme si několik pravidel," elf začal mluvit v thalassian. " Jestli máš cestovat se mnou, nikomu nebudeš říkat své pravé jméno. Po lodi nebudeš chodit nikdy sama, buďto budeš se mnou nebo se Sorou. Nebudeš s nikým mluvit bez mého svolení a vždy uděláš vše, co ti řeknu, ať to zní jakkoli divně. Otázky?"
"Jen jednu. Jak se jmenuješ?" vyzvídala elfka.
"Mám mnoho jmen. Malanore mi říkají elfové, Mihewi a Gram. Ti starší my říkají Vyhnanec a Vypovězený. Poutníkem mne nazývají lidé, ale také Stínem, Vrahem a spoustou dalších jmen. Můžeš si vybrat, je mi jedno jak mne budeš zvát," odpověděl elf.
"Myslela jsem tvé pravé jméno."
"To jsem zapomněl."
"Zapomněl vlastní jméno? Ztráta paměti?"
"Ne, prostě ti co si ho pamatovali, zemřeli a nikdo mne mým jménem dlouho neoslovoval, tak jsem zapomněl," odvětil elf a Nayeli to na nějakou chvíli umlčelo.
Netrvalo dlouho a loď se pohnula. Vlk nepohodlím zavrčel. Elf, který do té chvíle seděl u vlka, se postavil.
"Jdeme na palubu," řekl oznamovacím tónem. "Sora potřebuje klid, aby usnula, a já se potřebuji protáhnout." Malá elfka ho mlčky následovala. Hned jak vyšli z podpalubí, přilákali pozornost všech očí. Celá loď byla v jednom shonu, námořníci pobíhali sem a tam. Elf s Nayeli přešli pomalu až na příď. Zde bez jakéhokoli slova nebo varování vzal elf Nayeli do náruče a vykročil na špici. Nayeli se nejdříve bála, ale když muž i s ní na rukou, přešel hodný kus bez té nejmenší ztráty rovnováhy, trochu se zklidnila a vychutnávala si vítr a výhled. Na špici přídě se elf posadil a Nayeli si usadil do klína. Byl to úžasný pocit, vítr ji vál do tváře a vlasů. Malá elfka sledovala, jak si loď velikou rychlostí razí cestu přes vodu. Netrvalo dlouho a k lodi se přidali delfíni. Pak ji to napadlo.
"Altash. Budu ti říkat Altash."
No comments:
Post a Comment