PzP cast 4.

"Já se jmenuji Nayeli Sungazer, paní Sunhawk," řekla malá elfka.
"Ráda tě poznávám Nayeli, ale nejsem žádná paní," Mihewi se usmála. "Klidně mi můžeš říkat Mihewi." Krásná elfka znovu vzala vědro a přišla s ním až k Nayeli. Obě se posadily na postel, Mihewi namočila ručník a začala malou elfku mýt. Smyla ji zbytky zelené substance a také sůl z kůže. Když byla čistá, Mihewi odložila ručník a přiložila ruce na fialové rameno a šeptem začala odříkávat zaklínadlo. Nayeli nejdříve ucítila jemné šimrání a pak se barva ramene začala měnit na přirozenější. Když Mihewi dokončila čarování, otok na rameni se zmírnil a barva byla zase přirozená.
"Promiň zlatíčko," povzdechla Mihewi, "ale ať se budu snažit jakkoli ty jizvy ti už zůstanou."
"To je v pořádku," řekla Nayeli s úsměvem.
"Ruku nebudeš cítit ještě den a hýbat s ní budeš moci až za dva," řekla a malá elfka jen mlčky přikývla. "Nemělo, by to mít …" Mihewi se zasekla ve středu vety, když dovnitř nakoukla obrovská hlava člověka. Nayeli přešel mráz po zádech.
"Mihewi!" zaduněl hrubým hlasem jak hrom během letní bouřky. "Není tady? Nemohu ho najít…" jeho oči zabloudily k polonahé malé elfce a jeho líce zrudly. Z látek, které sloužily jako dveře, se vynořila jeho obrovská ruka v plátovém brnění a on si s ní zakryl oči.
"Grame!" vykřikla na něj Mihewi. "Tvoje negalantnost už překračuje všechny meze."
"Já jen hle…" obr nestihnul dokončit větu, když po něm bělovlasá elfka znovu vyjela.
"Stále si tady? Anar'alah, počkej venku, jestli něco chceš," Nayeli nemohla přemoci úsměv, když viděla obra, jak je poučován Mihewi, která mu byla sotva po prsa. Gram otevřel ještě jednou ústa, ale nevyšlo z nich nic, pak zmizel za látkami.
"Thalassian se naučil, ale naučit ho chování, to je jak odnaučit Malanoreho, aby nesbíral vše, co najde," povzdechla si Mihewi a zatřásla hlavou, jako kdyby z ní chtěla něco dostat. Pak sebrala ručníky, co donesla a vytřídila z nich světložluté šaty.
"Budou ti asi veliké, ale nic jiného nemám, jelikož tady nejsou žádné děti, a věci goblinů by ti byly malé." Nayeli si prohlídla šaty. Byli moc hezké a ušity z jemné látky, stejně ale stiskla pevně bílou košili, kterou dostala od cizince, levou rukou. S těžkým srdcem dovolila Mihewi ji do šatů navléct.
"Určitě ti vyhládlo, nevím co ti Malanore dával jíst, ale určitě to nebylo nic dobrého."
Malá elfka však rázem zavrtěla hlavou:
"Ne, ne, bylo to moc dobré," řekla s velkým úsměvem. Mihewi ji úsměv vrátila i když s pochybnosti a obě vyšli ven.
Zapadající slunce proměnilo městečko na jednu velkou show barev a světýlek, když se odráželo od písku a domků. Tohle bylo poprvé, co viděla písek v hezčím světle.
"Malanore!" duněl Gramův hlas přes městečko. "Malanore!" řval, až se zvedal prach. Nayeli se ohlídla a zrakem hledala cizince, co ji přivedl. Jediné co však našla, byl bílý vlk, který ležel hned nalevo od vchodu do domku, ve kterém byli. Stočený do klubíčka tiše oddechoval do podvečerního řevu. Mezi Gramovými výkřiky dolehlo k uším malé elfky jemné cinknutí. Mihewi šťouchla do Nayeli aby upoutala pozornost, pak ukázala na vrch větrné věže. Na jejím vrcholu seděla osoba oděná v kožené róbě a zdálo se, že hází malé kamínky na nic netušícího obra.
"Jako malé děti. Jeden horší než druhý," oddechla si Mihewi, pak vzala elfí holku za ruku a dovedla ji pod věž.
"Malanore, připojíš se k nám na večeři," znělo to spíše jako rozkaz než nabídka.
"Kde je, Mihewi? Kde se znovu schovává?" Gram se dožadoval pozice cizince.
"Grame, Malanore je tam, kde vždy," ukázala nahoru, "nechápu, jak ho můžeš neustále hledat, když celou dobu, co je tady, tráví skoro jen na tom místě."
Gram a Nayeli koukli znovu nahoru, ale postava už na věži nebyla.
"Jdeme jíst," ozval se jim za zády tichý hlas. Gram a Nayeli rychle otočili pohled směrem, odkud přicházel hlas. Patřil muži, co byl ještě před několika okamžiky na věži. Skupinka pak zamířila k jedné z větších budov uprostřed městečka.
Hned po vstupu si Nayeli všimla, že budova byla plná malých stolků a stoliček. Jediné dva veliké stoly byly oba obklopeny čtyřmi stoličkami. Muž zamířil přímo k nim, ostatní ho následovali. Muž vzal jednu ze stoliček a usadil se do čela stolu, Gram zabral celou podélní část a Mihewi si sedla tak aby mněla napravo muže v róbě a nalevo Nayeli. Hned k nim doběhly dvě zelené příšerky s polévkou. Mihewi se natočila k malé elfce, aby jí pomohla s jídlem. Hned si však všimla, že Nayeli pečlivě sleduje muže v kápi a také se otočila jeho směrem. Muž se nejdříve sklonil nad talíř a přivoněl. Pak zvedl ruce a shodil kápi na ramena, s pod ní se nejdříve vynořili jasně modré krátké vlasy, hned za nimi černá páska, která zakrývala oblast spánků a očí a nakonec dlouhé uši. Oči malé elfky se rozšířily, aby nepropásly ani jeden z detailů elfovy tváře. Na elfa měl muž moc ostré črty tváře. Nayeli ho sledovala, jak vzal lžíci, nabral polévku, zvednul hlavu a polévku si nalil do úst. Tímhle počínáním byla dost překvapena, čehož si všimla i Mihewi.
"To zelené, co jsi mněla na rameni, jsou listy jedné rostliny. Používají se na tlumení bolesti, urychlují hojení, a při větších dávkách způsobují necitelnost až paralýzu," vysvětlovala Mihewi a mezitím nabrala polévku a začala krmit Nayeli, "ten blázen je žvýkal pět dní," Povzdechla si, "můžeme být rádi, že ještě může dýchat bez pomoci. Ale podle zranění, co jsi měla, neměl jinou možnost."
Gram dojedl poslední lžíci polévky a otočil se na elfa:
"Malanore!" zaduněl jeho hlas, "Rád bych si s tebou dal zase souboj."
"Grame! Nech to na zítra," okřikla ho elfka. K Nayelinu pobavení začal Gram dělat štěněčí oči, ale bělovlasou elfku to neobměkčilo. Zelené příšerky pak donesly hlavní chod, dušené maso. Nayeli připomenulo chuť masa, co ji dával jíst její záchrance. Elf místo masa dostal další porci polívky, kterou snědl stejným způsobem jako předtím. Gram znovu skončil jako první a začal se nalívat vínem. Nakonec tam strávili něco přes hodinu. První se bezeslově vytratil elf. Po poháru vína také Mihewi usoudila, že by měli jít spát a vzala sebou i Nayeli. Cestu k domku jim osvětlovaly pochodně. V domku se převlékly do lehčích košilek a uložily se k spánku. Mihewi pevně objala Nayeli a v téhle pozici i usnuly. Malá elfka tvrdě spala a vzbudilo ji až nad ránem jemné cinkání. Když otevřela oči, spatřila Mihewi jak na ní kouká a uši se jí chvějí při každým cinknutí. Pomalu vyklouzla z obětí a vykoukla ven zpoza závěsů. Její zrak padnul na bok obrovského bílého vlka, na jehož hřbetu bylo připevněné sedlo. Na druhé straně za vlkem se pohybovala kožená kápě. V dáli spatřila u mola kotvící loď.