PzP cast 7.

Altash přidal hned dalšího dne meditace po tréninku. Nayeli mněla na začátku problémy vůbec sedět na místě, ale netrvalo dlouho a zvykla si. Sama si meditaci nazvala "Dýchání s Altashem", protože to podle ní celou dobu dělali, dýchali. Na třetí den si sbalili věci a vyrazili z města. Hned jak přešli přes vchodovou jeskyni, se k nim připojila Sora a společně zamířili na sever. Před nimi se rozprostírala džungle, divoká jak Azeroth sám. Altash trval na tom aby Nayeli nesla jeden z těžších batohů a každý den ji tam trochu přiložil. Znovu viděla Altashovou neúnavní výdrž. Když byla Nayeli unavená tak že nemohla ani sama chodit Altash ji vysadil na Soru nebo vzal na vlastní záda a tam i spala, za pochodu. Čtyři dny se prodírali džungli, než se Sora unavila. Altash s Nayeli rozložili provizorní tábor. Vyčerpaná elfka se uložila ke spánku, zabalená do dek, se Sorou po boku.

Následující ráno vzbudil Nayeli zvuk deště. Kapky doráželi na provizorní střechu z deky, kterou nad ní rozprostřel Altash. Poutník ani Sora však nebyli k nalezení. Zrakem bloudila po okolí, ale přes hustý déšť toho nebylo moc vidno. Po chvíli se však její uši cukly, když k nim dolehnul zvuk mluvy. Její smysly zbystřeli. Nayeli zavřela oči a soustředila se na poslech. Na začátku se nedalo z mluvy nic rozeznat, ale po chvíli byli slova srozumitelnější. Značilo to jen jedno, kdokoli to byl, byl čím dál blíže. Štěkot psů přerážel zvuk kapek dopadajících na opadané listí a deku.

"Prach je mokrej, pušky budou nepoužitelné." stěžovala si jedna z osob v lidském jazyce.

"Při našem počtu, bychom je ani nepoužili." řekla další osoba.

"Jdeme už čtvrtý den. Jak daleko může zajít slepec a děcko?" stěžoval si zase první hlas.

"Je to tvoje chyba, že si je ztratil, tak si neztěžuj!" do rozhovoru se připojila další osoba.

Nayeli vstala, opásala si dýku, shrnula věci na kopu, strhla deku, co ji chránila před deštěm na kopu věcí a zahrabala je listím. Nohy se ji zabořili do bláta po kotníky a v hlavě jí svitnul nápad. Nayeli si se rychle vyválela v blátě. Pomocí dýky se pak vyškrábala na nejbližší strom. V stínu deště pak vyčkávala, co se bude dít. Teplé kapky ji dopadali na tvář. Netrvalo dlouho a malá elfka spatřila siluety prodírajíc se džunglí. Rozeznala tri psi a deset postav na koních.

"Nezapomeňte, že živý je 2000 pro každého z nás a mrtvý jen 1000, tak ho omylem nezabijte a za tu malou také něco dostaneme." ozval se nový hlas. Nayeli bylo hned vše jasné, tyhle lidi poznali Altashe na plakátu. Psi skupinu zavedli až na místo kde byl před chvílí ještě tábor. Nayeli se ocitla přímo nad nimi. Důsledně neslídili celou oblast a netrvalo dlouho, než našli věci pod listím. Bahno zakrylo pach malé elfky a psi ji nevyčichali, pomalu ho však smýjel déšť. Zlatovlasá elfka měla ze své pozice výborný výhled. Pod ní se nacházelo deset mužů na koních v koženém brnění, vyzbrojených puškami a meči. Několik z nich dokonce poznala, byli to námořníci z Plačícího Hromu a muži, které pravidelně je vídala v hospodě, kde byli ubytovaní. Jeden z nich byl dokonce nevrlý hospodský, kterého střetli hned prvý den.

"Oči na pozoru! Někde tady budou."

"Takovou vzdálenost jen za čtyři dny. Není to doopravdy lovec démonů, jak se povídá?" zeptal se jeden z nich.

"Já slyšel, že když se mu podíváš do očí, zkameníš." přidal se další.

"Kdyby to bylo na těch správných místech, ani by my to nevadilo." rozesmál se jeden z nich a ostatní se přidali.

"Moc hluční…" přeblesklo Nayeli hlavou. "… moc hluční na to aby byli profesionální lovci odměn." její pohled skákal od muže k muži. Kdyby neměli psi, mohla by prchnout, ale to by je nenašli v první radě. V ručke sevřela úchop dýky. Slyšela jak její srdce buší čím dál více. Automaticky se zhluboka nadechla a v momentě si vzpomněla na "Dýchání s Altashem". Pomocí dýchacích cviků, které se naučila od Altashe, se zklidnila a její mysl se rozjasnila. Bylo jich přece jen moc na to, aby zaútočila přímo, útek byl přece jen nejlepší možnost. Nayeli však při přemýšlení zapomněla na jednu podstatnou věc.

"Tam je ta malá!" Byli slova, která ji vrátili do světa. Déšť smil bláto z jejích vlasů a teď když vyšlo slunce, zářili, že je nebylo možné přehlídnout. Nayeli výkřik překvapil natolik, že na mokré kúře ztratila rovnováhu a padla do listí pod stromem. Malá elfka rychle vyskočila zpět na nohy, ale už bylo pozdě. Muži na koních ji obklíčili. Nayeli tasila dýku a zaujala bojový postoj.

"Klídek maličká, my ti neublížíme." klidným tón sem k ní přihovořil hospodský. "Kde je tvůj táta?" Ať zněl jeho jakkoliv mile, štěkot psů a vrčení je moc neuklidňovalo. Její pohled hledal jakoukoli možnost k útěku. Její mysl pracovala na plné obrátky, ale pomalu ji plnil pocit úzkosti. Vidina toho, že znovu padne do zajetí a to, že ji zavrou do klece, jí bránilo v myšlení. Po druhý krát zavřela očí a zhluboka se nadechla a vydechla. Když oči znovu otevřela, její mysl se pročistila. Nayeli pevněji stiskla dýku a odrazila se směrem k psům. Co se pak odehrálo, bylo moc rychlé na to, aby to obyčejné lidské oči mohli sledovat.

Psi se jí rozběhli naproti. Prvnímu se vyhnula do strany a zarazila mu dýku ze strany do krku. Zvíře zakvílilo a padlo k zemi. Druhý pes se chtěl do ní zakousnout, no jeho tlama cvakla naprázdno. Nayeli se přesmykla pod jeho tlamu, a dýku mu vrazila do hrudního koše. Hned po ní šel poslední, ten však taky zacvaknul na prázdno. Malá elfka moment hned využila a dýku mu vrazil shora do pysku. Hbitě se s její pomoci vyšvihla na horu a použila hlavu psa jako odrazový mostík. Když pak dopadla, bylo to na koně jednoho z mužů, kterému hned zarazila dýku do nechráněného krku. Rychlým pohybem shodila bezvládné tělo z koně a než se muži vzpamatovali, co se vlastně odehrálo, cválala už pryč.