„Kaala.“
„Co?“ zeptala se Nayeli, když přišla k Altashovi.
„Kaala,“ modrovlasý elf zopakoval a kývnul směrem ke kopě koňského masa. Nayeli se koukla směrem ke kopě, nad kterou se teď skláněl temný stín. Občasný záblesk bíle a zelené přerušoval světlo pohlcující černotu. Kopa masa se zmenšovala, až nakonec úplně zmizela. Záblesk něčeho růžového krátce přerušil monotónnost temnoty. Elfka to pochopila, až její zrak rozeznal kontury obrovské černé kočky. Ze stínu srsti na ni zasvítila dvě zelená světýlka. Po zádech ji přeběhnul mráz. Tichými kroky panter vykročil směrem ke dvojici, sledován davem trolů, kteří nevěděli co se děje. I když bylo úplné ticho, dopad pacek na tvrdou zem nevydával žádný zvuk. Jemné cinknutí zezadu přinutilo zlatovlasou elfku se otočit. Nayeli spatřila Altashe jak skládá na zem meč a odpásává dýku. Následně roztáhl ruce do stran a dlaně nasměroval ke kočce. Pohled Nayeli se vracel ke kočce, avšak ta ji předstihla a div ji neshodila na zem. Jemná srst temného zvířete se otřela o malou elfku. Čeho si Nayeli hned všimla, bylo, že kočkovitá šelma velkostí převyšovala Kanu a nechybělo mnoho, aby se v kohoutku rovnala starému vlkovi. Bez zastavení kočka přešla vedle dívky a zastavila se až těsně před elfem. Hodnou chvíli tahle nehybně stáli oproti sobě. První kdo se pohnul, byl panter. Za doprovodu tlumeného předení se začal otírat o Altashe. Elf mněl co dělat aby ho tahle kopa černých chlupů neshodila na zem. Nayeli nechápavě, ale zaujatě sledovala děj. Jakmile se pak kočka přestala otírat, odkráčela přes zmatený dav trolů směrem k Nayelině chýši.
„To bylo co?“ byla první slova co z Nayeli vylezla.
„Předpokládám, že se jí nelíbilo, že páchnu jak pes, tak mne vyhlásila za svůj majetek.“ odpověděl elf v klidu, zdvíhajíce meč a dýku.
„Co?“
„Kaala … bude… ehm,“ zakoktal se Altash.
„Prostě pojď, uvidíš,“ dodal, chytnul dívku za ruku a dotáhl ji až k domku z rákosí. Noční strážce si už v klidu polehával před domkem. Jediné, co prozrazovalo, že bdí, byla dvě zelené světýlka místo očí. Elf bez dalších slov prošel vedle kočky do chýše. Nayeli ho opatrně následovala neustále hledíc na stín. Uvnitř elfové sbalili poslední věci.
„Pocestujeme nalehko“ Altash přerušil ticho. „Vezmi si jen to nejdůležitější a nejvíce jeden batoh.“
„A co ostatní věci?“
„Ty pojedou před námi, protože budeme mít ještě jednu zastávku,“ byla odpověď co Nayeli dostala. Protože to nevypadalo, že by dalším vyptáváním docílila něčeho víc, tiše si vytřídila potřebné věci do jednoho batohu.
Jejich odchod z vesnice by docela rychlý, žádné veliké loučení. Před nimi se opět rozprostřela džungle.
„Počkej, dej mi tvůj batoh,“ oslovil ji Altash hned jak vyšli z vesnice.
„Ty poneseš tohle.“
Nayeli byla dost překvapená, když uviděla elfa, jak ji podává modrý meč, ale bez jakékoli poznámky shodila batoh a převzala meč. V té chvíli jak jí elf vložil meč do rukou, klesla na kolena pod čistou váhou meče.
„Co to?“ vypadlo z mladé elfky. Pak to pochopila. Nebyl to meč, co byl tak těžký ale všechna její síla jako kdyby ji opustila. Byl to ten meč, co ji z ní vysával. Tohle byl důvod proč ho trollí válečníci nemohli nosit.
„Dvě hodiny denně ho poneseš, pak poneseš své věci a moje, a pak zase meč,“ řekl modrovlasý elf. Elfka jen přikývla a přehodila si pochvu s mečem přes záda.
Dva týdny šli na sever přes džungli. Nayeli hned v první den cesty zjistila že Kaala, jak Altash velikou černou kočku nazval, byla rozhodně jiná než Kana. Většinu cesty ji skoro ani neviděla, jen tu a tam zazřela koutkem oka více černoty, než by čekala. Nayeli nechápala, jak se může Altash tak dobře orientovat v hustém porostu skoro bez slunka, došlo ji to až po několika dnech. Byl to černý panter, kdo je vedl, ne Altash. Nějakým způsobem jakoby modrovlasý elf stále věděl, kde kočka právě je. Bičovaná pravidelnými denním deštěm, s parazitem, jak Altash nazýval meč, na zádech, prodírajíc se hustým podrostem měla malá elfka obrovské problémy se vůbec držet na nohou. Tentokrát byl však Altash jediný kdo ji nosil i proti jejím protestům. V jednu chvíli usnula a v druhou se probudila na jeho zádech. Kdo ví, jak dlouho by šli, kdyby ji nenosil. Někdy kolem patnáctého nebo šestnáctého dne porost začal řídnout, až přešel v obyčejný les. Zde se utábořili na dva dny. Altash na pár hodin zmizel, překvapená elfka zůstala sama s kočkou, která vypadala na rozdíl od elfa, že by spala i par dni. Netrvalo dlouho a Altash se zjevil v táboře se zásobami. Chléb, mléko a sýr napověděly zlatovlasé elfce, že nedaleko bude civilizace. Následný pochod ji ale zklamal, protože elf se očividně usedlostem vyhnul. Takhle putovali ještě týden, než se les změnil v step. Altash se držel cesty lemované poli. Kaala se jí ztratila z očí a malá elfka vůbec neměla tušení, kde by se tak velká kočka mohla v prériích schovat. Jeden večer s pomoci Nayeli Altash převázal pochvu meče a jílec do látky aby nevzbuzovali pozornost a následujícího dne skončili v městečku. Celá se třásla, když vešli do hospody. Když ji Altash stáhl kápi do čela, až vypískla, jak se lekla. Všechny oči se upřely na ně. Altash nevěda o pohledech přešel k pultu, následován malou elfkou.
„Jeden pokoj pro mě a moji dceru.“ řekl rázně v lidské řeči. Hospodský si je oba dobře obhlídl.
„Dvě stříbrné za jednu postel, pět za dvě.“
Altash vyložil dvacet stříbrných a odpočítal pět. Hospodský vyvalil oči.
„Taky někoho hledám,“ dodal Altash, „Erewin Tios.“
Hospodský kouknul na elfa a pak na stříbrné v jeho ruce:
„Možná znám, možná ne.“
Nayeli spatřila jak se Altash pod kápi pousmál a následně položil ostatní stříbrné na stůl.
„Erewin Tios žije na západě u moře, divný chlap. Ale pití platí i dluhy. Půl dne cesty a jste tam,“ odpověděl hospodský počítaje peníze. Altash se poděkoval, chytnul Nayeli za ruku a vyšli ven.
„Nebudeme tady spát?“ překvapeně se zeptala Nayeli. Altash se zastavil a zamyšleně řekl:
„Na jihu by to mělo být? Ne, jihozápad.“
Po těchhle slovech Nayeli proběhnul mráz po zádech.
„Tam jsi bydlela, že?“ zeptal Altash. Malá elfka jen stiskla Altashovu ruku pevněji.
„Chtěla bys…“ Altash ještě nedopověděl větu, když ho Nayeli přerušila:
„Ne! Ne…. Ne,“ opakovala a její hlas utichal.
„Dobrá,“ řekl Altash klidným tónem, „jen si něco vyřídím a půjdeme pryč. Nebude to na dlouho, slibuji.“
Jejich další kroky směrovaly na západ. Trvalo to půl dne, přesně jak hospodský říkal. Hodnou chvíli než došli na místo Nayeli ucítila závan slaného vzduchu a pak se na horizontu objevilo moře. Domek Erwina Tiose stál nedaleko útesu obklopen poli a výběhy pro zvířata. Za zvuku vrzající verandy Nayeli dovedla Altashe ke dveřím na které následně zaklepali. Dveře otevřela pohledná lidská žena se zmateným výrazem v tváři.
„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se mile utírajíc si ruce do zástěry. Nayeli za jejími zády spatřila dvě zvědavě děti, jak se natahují, aby lépe viděly.
„Promiňte, že obtěžujeme takhle v podvečer, ale bylo mi řečeno, že tady najdu pana Erewina Tiose. Jsem tu správně?“ zeptal se Altash až nepřirozeně slušně. Žena si důkladně prohlédla nejdříve elfa a pak malou elfku.
„Smím vědět, kdo se ptá?“
„Eliendir Dawnsong a tohle je moje dcera Freya. Erewin je můj starý známy,“ řekl Altash, shrnul si kápi na ramena a usmál se. Nayeli udělala totéž. Pohled ženy změkl, když dopadl na pásku, kterou měl modrovlasý elf přes oči.
„Račte tedy dále,“ řekla žena tentokrát už s úsměvem, „já sem Mira, starám se o domácnost pana Tiose. Ten by se měl brzy vrátit z rybaření. Mohu vám nabídnout čaj?“
„Dekuji, moc rád,“ odpověděl Altash.
„Co přivádí elfa do těchto končin?“ Mira udržovala konverzaci, zatímco připravovala čaj.
„Sliby. Původně jsem chtěl navštívit vesnici na jih odtud, ale bylo mi řečeno, že tam už není.“
„Suncreek? Ten byl zničen piráty,“ řekla žena s povzdechem, „bude to už třetí měsíc. Já jsem odtud, můj manžel zahynul při jeho obraně. Hmm, je pravda, že tam bylo i par elfů.“ Nayeli se natiskla na Altashe a stiskla mu ruku.
„Jste také ze Suncreeku?“ Optala se Mira a položila na stůl tác s čajem. Nalila do tří šálků, položila je před elfy a před sebe. Nayeli koukala na děti, jak na ně pokukují zpoza zábradlí na schodech do druhého patra. Po čase stráveném s Altashem poznala už pár jeho slabin a jedna z nich byla neúprosný boj s věcmi, které před něho někdo položil. Vzala tedy jeho ruku a požila ji na stůl a vložila mu do ní šálek s čajem. Mira je pobaveně sledovala.
„Napůl,“ odpověděl elf s úsměvem, „jak jste se dostala k téhle práci?“
„Po zničení Suncreeku nám nezůstalo nic, pan Tios byl tak hodný a poskytl nám útočiště,“ odpověděla s úsměvem a upila čaje. „Máte hezkou dceru. Kolik jí je?“
Jejich konverzace pokračovala ve volném tempu dále ještě hodnou chvíli. Nayeli byla dost překvapená, protože nálada byla až moc volná, po chvilce si však všimla, že Altashův úsměv nebyl přirozený. Ať to bylo jakkoli, Nayeli se trochu uvolnila. Těžké kroky na verandě naznačovaly příchod pána domu. Nayeli zbystřila a všimla si, že i Altash zastříhal ušima. Bylo slyšet vrznutí dveří a kroky vešly dovnitř. Mira se postavila a přešla tiše směrem ke vchodu. Do místnosti vešel muž, vypadal tak na padesát let, v koženém kabátu a klobouku na hlavě. Pás stříbrných vlasů se mu táhl na spáncích. Mira k němu došla, pomohla mu sundat kabát.
„Pane Tiosi, přišla vám návštěva,“ řekla.
„Návštěva? Já nikoho nečekal,“ vyšlo z úst muže. Nayeli sledovala každý jeho pohyb, dobře totiž věděla, že on je ten důvod proč celou cestu sem absolvovali, ale stále netušila, proč. Muž si sundal klobouk a podíval se ke stolu na elfa a malou elfku a trochu přimhouřil oči. Nayeli na jeho tváři sledovala několik výrazů za sebou. Přemýšlení, zmatení, uvědomění a nakonec odhodlání.
„Ty!“ bylo jediné slovo, které mu vyšlo z úst, následně se se muž natáhnul po zbrani visící na stěně, namířil a vystřelil směrem na elfa a malou elfku. Vše bylo tak rychlé že i Nayeli měla problém události sledovat. V momentě výstřelu ucítila, jak padá spolu s lavicí dozadu na zem, pak uviděla Atashe udělat kotrmelec a jediným skokem se ocitnout před mužem. Altash chytnul hlaveň zbraně a kopnul muže do hrudě tak prudce, že ten proletěl vstupními dveřmi ven. Opět se vše vrátilo do normálu a Altash pokojně za křiku služebné kráčel ven z domu a tasil meč. Nayeli se rychle vyhoupla na nohy a utíkala za Altashem. Venku následně uviděla elfa, jak míří mečem na muže, který si bolestí svírá hruď a plazí se od něho. Mira vyběhla taky ven a vběhla mezi elfa a člověka.
„Pane, tohle musí být nějaký omyl. Jestli vám pan Tios něco dluží myslím, že nebude problém to splatit,“ křičela v slzách. Altash se jen usmál a na jeho tvář dopadly první dešťové kapky z mračen.
„Splatí?“ zašeptal nahlas Altash, „Už jste se ho někdy zeptala, jak přišel ke svému majetku?“ Mira koukla na člověka a pak zpátky na elfa.
„Na tom nikdy nezáleželo, sem mu vděčná že poskytnul příbytek v nouzi mě a mým dětem.“
Altash se znovu jen usmál.
„Nayeli,“ řekl Altash, „pojď ke mně.“
Nayeli poslušně přišla. Při vyslovení jejího jména Mira zpozorněla.
„Já znala jednu elfku jménem Nayeli. Byla dítětem jednoho člověka a elfky ze Suncreeku.“ Mirin pohled padl na malou elfku. Altash využil odvedení její pozornosti a zkrátil vzdálenost mezi ním a třesoucím se člověkem, který teď ležel v bahně před Nayeli.
„Tohle je muž co zaprodal tvé rodiče, Suncreek, Nayeli… a taky tvého manžela, Miro.“
Po těchhle slovech Nayeli začala vřít krev a sáhla po dýce, ale netasila ji. Mira se zhroutila kvílíc na kolena do bahna.
„Erewine Tiosi, Quentine Lisare, za tvé zločiny vůči vlastní rase, sousedům, přátelům ale hlavně vůči lidskosti všeobecně svěřuji tvůj osud do rukou těch, kterým jsi ublížil nejvíce. Tedy Nayeli… co s ním budeš dělat?“
Nayeli vytasila dýku a pevně stiskla její jílec v ruce, až zbledla. Teplé, těžké kapky letního deště dopadali na její tvář a ukryly tak slzy, které se ji ronili z očí. Nayeli se třikrát hluboce nadechla a nakonec vrátila dýku do pochvy.
„Učil si mne, že nenávist plodí jen nenávist a život s touhou po pomstě není životem. Kdybych ho našla před dvěma měsíci, neváhala bych mu probodnout srdce. Ale každý si zaslouží druhou šanci, ať je jeho zločin jakkoli veliký. Bude se kát, svůj majetek obětuje na to, aby pomohl těm, co přežili útok na Suncreek.“
„Jsi si jistá?“ zeptal se nedůvěřivě Altash, „Je tady před tebou, a když ho pustíš, každý jeho další zločin nebude jeho, ale tvůj vlastní.“
„Pak přísahám, že ho najdu a dokončím, co jsem tady začala,“ řekla rázně Nayeli. Muž na zemi jen horlivě přikyvoval a dělal sliby.
„To sem rád, že sis odnesla aspoň něco z mého učení.“ Altash se usmál, ale jen na chvíli. Jeho ruka stiskla meč pevněji a na jeho tváři se objevil výraz bez emocí. Tenhle výraz už jednou Nayeli viděla, byla to podobná situace jen naproti Altashovi nestál člověk ale vlk.
„Další lekce zní Nayeli, život není vždy takový, jaký bychom ho chtěli mít, a tenhle muž svou první šanci před třiceti ledy vyčerpal. Před třiceti lety jsem to byl já, kdo ho nechal jít, a co mi za to dal? Krev Suncreeku na mých rukou.“
Rychleji než Nayeli stihla zareagovat nebo člověk na zemi pochopil co se děje, Altash vrazil modravý meč muži do krku. Muž se chvíli cukal a z jeho úst se vyvalila krev, pak jeho údy ochably a klesly k zemi. Altash se následně otočil a prošel kolem Miry do domu. Když se opět objevil ve dveřích, měl na hlavě přehozenou kápi na zádech svůj batoh, v pravé ruce batoh Nayeli a v levé měšec. Znovu prošel kolem Miry, ale tentokrát se zastavil před ní a hodil k ní měšec.
„Je tam dost, aby jsi začala nový život se svými dětmi jinde.“
Mira k němu zdvihla zrak.
„Jestli se budou ptát, kdo to udělal, řekni, že to byl Eliendir Dawnsong,“ Altash se znovu otočil a vykročil na sever. Udělal pár kroku a pak se zastavil. Nayeli koukla na Miru a pak na Altashe, učinila tak ještě dvakrát a pak se rychlým krokem vydala k čekajícímu elfovi. Spolu pak za tichého padáni kapek zmizeli v obilí.
No comments:
Post a Comment