Nayeli necválala dlouho, když začala být vyčerpaná. Sedlo nebylo vyrobeno na její výšku a křečovité svírání koně nohama ve veliké rychlosti ji ubíralo na síle. Nezvyk na jízdu na koni a únava způsobily, že netrvalo dlouho, než ji pronásledovatelé začali dobíhat. Křečovitě stisknula zuby, aby zapomenula na bolest z nohou. Ať se to snažila ignorovat sebevíc, její nohy začínaly ochabovat a nakonec vypověděly službu. Nayeli spadla ze sedla do listí a kůň bez povšimnutí pokračoval stejným tempem dále, až zmizel mezi stromy.
Muži malou elfku doběhli a obklíčili. Zlatovlasé děvče se chtělo postavit na nohy, ale ty ji neposlouchaly.
"Ale, ale," řekl jeden z mužů, "tolik zlosti, vždyť my jsme ti nechtěli ublížit… původně," muž se mrazivé usmál, "ale jak vidím, nedáváš nám moc na výběr," dodal a tasil meč.
"Je jen na tobě, jestli to bude bolet trochu, nebo bolet moc," přidal se hospodský. První muž se k ní začal přibližovat a mečem mířil na ni. Pomalu jí špicí zvednul bradu a prohlédl si její tvář.
"Bude škoda tě prodat, možná si tě nechám já," Nayeli při jeho slovech odvrátila pohled.
"Tak je to lepší. Menší vzdor méně bolí, doufám, že jsi to pochopila," dodal a kleknul si, aby byl na její úrovni, pomalu se přisunul blíže. Byla to však poslední věc, co v životě udělal. Malá elfka čekala jen na příležitost, kdy se někdo dostane na dosah její dýky. Muž podcenil vzdálenost mezi nimi a zapomněl, že meč nestihne vykrýt malou hbitou čepel. Nayeli mu jediným řezem přeřízla hrdlo a muž se svalil k zemi, dusíc se vlastní krví, ostatní muži hned tasili své meče.
"Nedělej to horší, než to je!" vykřiknul jeden z nich. Nayeli se začala smát, možná to bylo ze zoufalství, možná to bylo z bolesti, nebo to byly oba pocity dohromady, ale mělo to požadovaný účinek. Muži o krok ustoupili.
Její smích náhle přerušilo svištění. Jeden z mužů nečekaně vykřiknul bolestí, pak další a další… a najednou všichni leželi mrtví na zemi. Nayeli z počátku nechápala, co se stalo, pak si všimnula šípů v tělech, které způsobily smrt jejích pronásledovatelů. Malá elfka se s nadějí otočila, ale z porostu za ní se místo postavy v kožené róbě vynořilo několik modrozelených příšerek. Problém byl, že i když vypadaly jako zelené příšerky, které už potkala dříve, tyhle byli minimálně o dvě hlavy vyšší, než lidi co jí pronásledovali. Poslední, co si pak pamatovala, byla silná rána zezadu do hlavy.
Nayeli se probrala do světa, který dobře znala. Byl to svět, ve kterém se ocitala, vždy když spala, tedy od doby, co znala Altashe. Za časů svého otroctví nemohla zamhouřit oko, aniž by se jí vracely noční můry a výjevy z každého dne. Co potkala jeho, bylo to jiné.
Tenhle svět snů se však lišil od toho obvyklého. V normálních snech se vše točilo kolem ní, tady se však cítila jako pozorovatel bez těla. Z počátku to bylo nepřirozené, ale nakonec si zvykla, dokonce se na ten pocit i trochu těšila. Každou noc sledovala jiný příběh, jiné dění, jinou pohádku. I když některé byly dost krvavé, stále se cítila bezpečně a v pohodlí, vysoko v oblacích nade všemi. Někdy si dokonce připadala, že některé z těch pocitů, co cítila, nebyly její. Ať to bylo jakkoliv, vždy to brala jen jako sen. Tentokrát v něm lítala bezcílně vysoko v oblacích a sem tam se dívala dolů na bezvýznamné smrtelníky věnující se každodenním záležitostem, naplňoval ji pocit volnosti a svobody. Najednou ji však zasáhl pocit nepohodlí, až hněvu, a otevřela oči.
Malá elfka se probudila. První co spatřila, byl strop vyrobený z propleteného rákosu. Trochu se rozhlédla a zjistila, že leží v posteli uvnitř malé rákosové chatrče. Pomalu se posadila a zezadu se hned ozvalo místo, kam ji udeřili. Trochu nedůvěřivě se znovu podívala kolem sebe po místnosti. Kromě páru židlí a postele zde však nebylo nic k vidění. Nayeli se postavila a došla k otvoru, který sloužil jako dveře. Slunce ji oslepilo ihned, jak překročila práh domku. Po chvilce si zvykla a rozhlédla se. Spatřila více rákosových chatrčí, podobných té, ze které vyšla. Mezi nimi se míhaly modrozelené postavy, které hned poznala. Velké modré příšerky se od malých zelených lišily nejen výškou, ale i kly, které jim trčely z úst. Najednou spatřila, že jedna míří k ní. Na rozdíl od ostatních příšerek, co viděla, byla tahle o něco menší a pohybovala se ladněji. Když se přiblížila víc, Nayeli rozeznala ženské křivky. Za ní kráčel velký bílý vlk. Malé elfce na chvíli poskočilo srdce radostí, ale jen na chvilku. Při bližším pohledu totiž spatřila velikou černou skvrnu přímo na jeho čele. Zlatovlasá dívka se rychle vrátila do chýše a čekala, co se bude dít.
Modrá příšerka vešla dovnitř. Na rozdíl od velkých příšerek, které viděla předtím, měla tahle o dost menší kly, ženské vnady a ladnější pohyby. Modrá dívka vypadala dost mladá, snad na prahu dospělosti. Hruď a bedra jí zakrývaly jen lehké kusy látky a dlouhé uši zdobilo nespočetné množství náušnic. Dlouhé zelené vlasy měla zapletené do spousty malých copánků.
"Já zdravit Worl'Thaze'aka. Mé jméno být Mai. Worl'Thaze'aka mi rozumět?" optala se modrá dívka lámaně lidskou řečí. Nayeli přikývla, což Mai výrazně potěšilo, až si zatleskala. Pak si Mai ukázala za hlavu.
"Ještě bolet?"
"Trochu," odpověděla elfka a ohmatala si zátylek. Mai se usmála a vzala malou nádobku, co jí visela u pasu. Když ji otevřela, vůně dosáhla k malé elfce. Nayeli hned poznala, co v ní bylo, byla to stejná vůně jako listy, které jí Altash přikládal na rameno. Mai natáhla ruku s nádobkou k Nayeli. Zlatovlasá dívka nabrala z masti na dva prsty a nanesla ji na zátylek, bolest okamžitě ustoupila. Mai vypadala až příliš nadšeně, na prsty si natáčela jeden svůj copánek. Nayeli došlo, co Mai chce, až ve chvíli, když si pohladila rukou vlasy a Mai se zachvěla. Malá elfka vzala své vlasy do ruky a ukázala na ně s otázkou v očích. Mai začala dychtivě kývat hlavou. Nayeli souhlasně kývla a Mai přistoupila blíž. Modré děvče začalo její zlaté vlasy hladit a očichávat, dokonce odněkud vytáhlo cosi, co vypadalo jako hřeben, a začalo Nayeli česat. Mai dlouho a pečlivě česala zlaté vlasy, než se z venku ozvalo hlasité zavrčení.
Mai rychle dočesala malou elfku, chytla ji za ruku a táhla ven. Venku už nervózně frkal veliký šedý vlk. Mai mu něco řekla řečí, které zlatovlasá elfka nerozuměla. Vlk byl výrazně větší než Sora a Nayeli se zdálo, že možná i o dost starší. Mai se pak otočila k elfce a ukázala na vlka.
"Tallok," řekla, pak ukázala na Nayeli, "Worl'Thaze'aka," dodala. Nayeli hned pochopila a ukázala na sebe a řekla: "Naye-," malá elfka si hned uvědomila svou chybu, "Freya," opravila se.
Mai na ni chvíli zmateně koukala.
"On - Tallok," Mai znovu ukázala na vlka, "Ty - Worl'Thaze'aka," znovu ukázala na Nayeli.
"Ale moje jméno je Freya," řekla Nayeli. K jejímu překvapení modrá dívka souhlasně přikývla.
"Ty být Freya Dawnsong, ale taky být Worl'Thaze'aka," řekla Mai pevně.
"Co je Wrol'Thake'ala?"
"Worl'Thaze'aka," Mai ji opravila s vážnou tváří, "Worl být slovo v můj jazyk, Thaze být čepel, aka být cera. Ty být cera Worl'Thaze, Čepele-Slov," vysvětlila Mai a usmála se, jako kdyby byla na svůj výklad pyšná.
"Worl'Thaze?" Nayeli stále nepochopila.
"Worl'Thaze!" řekla Mai znovu vážně a ohlédla se, "Worl'Thaze," zopakovala, přistoupila k vlkovi a ukázala na něj, "Worl'Thaze!" znovu zopakovala, ale Nayeli jen kroutila hlavou. Mai opadla dlouhou srst vlka a přiložila si ji na oči jako pásku, "Worl'Thaze," zopakovala. Teď Nayeli konečně pochopila.
"Alta… Eliendir!" Nayeli skoro až vykřikla.
Mai na ni ukazovala a skákala od radosti: "Worl'Thaze!" stále opakovala.
"Je Eliendir, tedy Worl'Thaze, tady?" zeptala se malá elfka. Hned jak se optala, přistoupil k ní šedý vlk a sklonil hlavu tak blízko, že se jí skoro dotýkal. Čenichem nasál vzduch, Nayeli a Mai ztichly, malá elfka se dokonce trochu otřásla. Vlk natáhnul hlavu za elfku, zuby ji chytil za košili a zdvihnul do vzduchu. Vlk se pak otočil a vykročil s Nayeli v tlamě směrem, odkud předtím přišel s Mai. Nayeli se hrozně lekla, ale Mai, která kráčela vedle vlka, ji uklidňovala.
"Nemít strach! Tallok starý. Ty zapáchat jako vlk, on asi myslet, že ty malé vlk," Nayeli tahle slova trošku uklidila, ale stále se trochu bála. Jak ji vlk nesl, Mai na ni dál mluvila.
"Tallok starý. On být nejstarší člen vesnice. Ani otec můj otec nebýt starší," štěbetala a stále se usmívala. Nayeli si všimla, že upoutali pohledy všech v okolí. Vlk ji donesl až na vyvýšenou plošinu ve středu vesnice a stále ji držel. Ve středu plošiny byla chatrč větší než ostatní, dokonce měla dvě patra, a do té šedý vlk zamířil.
Hned jak vešel dovnitř, Nayeli si všimla bílého vlka ležícího na velikém pelechu ze slámy. Bílý vlk zdvihnul hlavu a otočil ji směrem k příchozím. Střihnul ušima a začal vrtět chvostem, když spatřil Nayeli, dokonce se pokusil postavit. Tallok si toho všimnul a zavrčel. Bílý vlk složil hlavu k zemi a začal kňučet. Velký šedý vlk donesl Nayeli až k pelechu a tady ji i položil vedle bílého vlka. Nosem ji pak jemně přitlačil, aby si sedla, Nayeli neprotestovala, protože nevěděla jak jinak reagovat. Tallok si pak lehnul vedle nich a začal olizovat hlavu bílému vlkovi. Nayeli se konečně odhodlala a pohladila bílého vlka.
"Soro, to jsem ráda, že tě tady vidím," Sora ji jen olízla, protože Tallok jí toho víc nedovolil. Mai se posadila nedaleko a usmívala se, hladila Soru na zádech. Když Tallok skončil s olizováním Sory, obrátil pohled k Nayeli. Oči malé elfky se rozšířily, protože pochopila, co přijde. Jediným líznutím Tallok oslintal celou Nayeli od hlavy k patě. Jako kdyby to nestačilo, přidala se ještě Sora. Mai nemohla zadržet smích a rozesmála se na plné hrdlo. Elfka si otřela tvář a spatřila brašny za Sorou. Cíleně sáhla do jedné z nich a vytáhla novou košili, kterou jí Altash sehnal během poslední zastávky.
Nayeli si ještě ani pořádně neupravila košili, když dovnitř vešly dvě vysoké příšerky s meči a luky, následované příšerkou ověšenou zlatými řetězy a Altashem v kožené róbě s páskou přes oči. Očividně o něčem diskutovali v jazyce příšerek. Nayeli se chtěla zvednout, avšak Mai ji chytila za košili a stáhla dolů. Když se podívala na Mai, očima žádajíc vysvětlení, Mai jen zakroutila hlavou a přiložila si prst k ústům. Zdálo se, že Altash se snažil něco vysvětlit, ale zlatem ověšená příšerka jen odmítavě kroutila hlavou.
"Worl'Thaze požadovat něco, co nebýt lehké splnit," Mai šeptem překládala pro Nayeli.
"Meč být u Gurubashi celé generace, předávat ho z rodič na potomek. Worl'Thaze musí rozumět, že vzdát se takový artefakt není pro Gurubashi lehké. I když já, Sa'jin, souhlasit, to rozhodnutí vesnice, a někdo nemuset souhlasit."
"Když ty říkat, že meč silný, proč meč nikdo nikdy nepoužít?" Mai překládala, co říkal Altash," meč je nástroj a nástroj být na to aby být používán, ne viset a být trofej," na tohle ověšená příšerka odvrátila pohled.
"To, Worl'Thaze, nebýt možné. Meč moc silný pro Gurubashi. Jíst sílu nositele. Mnoho bojovníku zkoušet, no ani jeden neunést. Nevědět přesně proč. Vědět jen že být kovat dávno, dávno kdy Azeroth stále jen jeden země. Ne kov, ale šupiny z dva modrý drak."
Altash se chytnul za hlavu, viditelně iritován: "Nedat ani, když já ukázat, že já smět nosit meč?"
Na tuhle otázku se ověšená příšerka otočila k těm dvěma, co s ní přišli, a začala něco šeptem rozebírat. Po chvíli se otočila zpět k Altashovi.
"Když ukázat, my popřemýšlet."
Při těchto slovech Altash vykročil směrem ke křeslu na druhé straně místnosti. Nad ním se lesknul doteď nepovšimnutý meč. Čepel meče byla úzká, na konci jemné zahnutá, broušena jen z jedné strany. Jemný modrý nádech čepele ladil se stříbrnou rukojetí. Pod ním visela vhodná pochva.
Altash došel po meč a jemně ho uchopil do ruky. Nayeli se otočila na ostatní: všichni vypadali, jako kdyby na něco čekali, ale dlouhou dobu se nic nestalo. Altash sundal následně i pochvu, zasunul do ní meč a vrátil se ke Sa'jinovi.
No comments:
Post a Comment