Dva dny, tak dlouho byli už na cestě. Muž a vlk neúnavně kráčeli zády ke Slunci. Cesta byla vyčerpávající a elfka několik krát usnula, když se pak vzbudila, změnil se její nositel, její obvazy byly vyměněné. Elfka však nikdy cizince a vlka neviděla odpočívat. Jedli a pili cestou. Každým vzbuzením se taky měnila scenérie, takže během jejího spánku muž s vlkem museli přejít pořádný kus cesty. Jedno však zůstávalo stejné. Písek, mnoho písku. Chráněná před spalující září slunce jen jemným bílým závojem, který muž skoro až magicky vytáhnul z brašny na vlkovi. Jemná látka ji až nepřirozeně úspěšně chránila před teplem a pískem.
Byl podvečer druhého dne, když dorazili k zavřené bráně a hradbám z písku a hlíny. Její uši sebou cukly, když uslyšela tenký pisklavý hlásek. I když nerozuměla obsahu, zněl podle ní dost arogantně. Zvedla oči k vršku brány a uzřela dvě malé zelené potvůrky jak na nich z vrchu hledí. Znovu slyšela slova a k těm dvěma se přidala třetí a koukla dolu na ně. Vzápětí se otočila na ty dvě, co tam byli prvně a začala na ně křičet a mlátit je, dokud nezmizli z dohledu. Za několik okamžiků se brána zvedla a muž, následován vlkem s elfkou na hřbetu, vešli dovnitř. Děvče se zachichotalo, když spatřilo, jak zelená potvůrka stále mlátí ty ostatní dvě, zatím co ony obsluhovaly mechanizmus brány. Uvnitř hradeb bylo malé městečko s budovami z písku a bláta, nedaleko byl dokonce malý přístav. Stejná potvůrka pak doběhla k muži, zdvořile se uklonila a její papulka začala mlít svoji hatlaninou. Muž v kožené róbě se také uklonil a něco řekl té potvůrce. Bylo to poprvé, co slyšela jeho hlas. Na rozdíl od malé potvůrky byl hrubý, ale ne až tak hrubý jak hlas pirátů, co ji drželi. Jeho tón byl uklidňující a pokojný. Zelená příšerka pak něco zakřičela a rázem se objevilo mnoho dalších příšerek v každém odstínu zelené a spolu se vrhli na vlka. Začali z něj sundávat zbraně, brašny a měšce, když se však pokusili sundat ji, vlk na ně nemile zavrčel a muž něco vykřiknul v té jejích hatlanině. Příšerky se zarazily a pokračovaly se sundáváním, až když jim něco řekla příšerka stále stojící při muži, s kterým přišla. Po krátkém rozhovoru s příšerkou co vypadala, že má vyšší postavení, muž přišel k elfce a složil ji z vlka. Nepoložil ji však na zem, ale přenesl ji do jedné z nedalekých budov. Místo dveří byl vchod překrytý látkou, uvnitř byla pouze jedna místnost bez oken, jen s malým otvorem u stropu kudy dovnitř pronikalo světlo. Vybavena jen jednou postelí, ohništěm, uprostřed stolem a dvěma židlemi. Čeho si elfka hned všimla, bylo, že všechen nábytek byl na malé příšerky až moc velký. Odpověď, proč tomu tak je, dostala ještě před tím, než stihla položit otázku. Dovnitř domku totiž vešla elfka. Už jen její přítomností bylo v místnosti více světla. To se totiž odráželo od jejích bílých vlasů. Její safírově modré oči si pomalu prohlížely malou elfku. Její pohled byl hluboký a stejně tak tajemný jako láskyplný. Její tvář byla dokonalá, jinak to malá elfka nedokázala popsat. Elfka se zdvořile uklonila.
"Bal'a dash, malanore." Zazvonil její hlas, jako kdyby zpívala píseň a naplnil dušičku dívky teplem. Pak se bělovlasá elfka usmála. Koutky děvčete se začaly samy od sebe zdvihat a taky se nakonec usmála. Cizinec malou elfku položil na postel, pak se otočil k bělovlasé ženě, a taky se uklonil.
"Anu belore dela'na, quel Mihewi Sunhawk." Zdvořile odpověděl. Na to se bělovlasá kráska usmála ještě více.
"Malanore, znovu musíme mít debatu o tom, jak mě máš oslovovat?" povzdechla si. "Víš, že s tím jen ztratíš čas, protože mi na konec i tak ustoupíš." Její hlas zněl poněkud smutně, ale úsměv z její tváře nezmizl. "Tohle je ona? Taraktan, říkal něco o tom, že sis přivedl malou nevěstu, ale předpokládám, že byl jen zmatený tím závojem. Nebo že by konečně?"
"Ještě i ty s tím začínej." Řekl muž arogantně, jako by všechnu předešlou zdvořilost odvál vítr spolu s pískem.
"Malanore." Začala elfka v klidu vysvětlovat. "Musíš chápat naše zmatení. Je to už nějaké desetiletí co jsme tě viděli s někým, zvířata nepočítajíc." Elfka vypadala, že chtěla ještě něco říct, ale přestala mluvit, když muž zdvihnul ruku.
"Jen se na ní koukni a pak ji pošli s první lodí domu." Řekl rázně a vykročil směrem k východu. Hned se však zarazil, když ucítil jemné zatažení za róbu.
"Jak na to koukám…" štěbetala Mihewi. "… někomu jsi za těch pět dní přirostl k srdci." Malá elfka pevně chytila róbu muže a neměla v úmyslu ji pustit. Několik okamžiků jen mlčky stáli, pak ale elfka nabrala odvahu.
"Vezmi mne s sebou." Řekla tiše. Muž se ale rychlým cuknutím vysvobodil a svižným krokem bez slova odkráčel ven. Mihewi se na něj hrozivě podívala a pak přitančila k malé elfce.
"Nic si z toho bručouna nedělej, zlatíčko, on byl vždy takový. Tak a teď se podíváme na tvoje zranění." Mihewi svlékla z elfky velikou košili a začala jí odmotávat obvazy. Malá elfka sledovala, jak úsměv z tváře Mihewi mizí.
"Anar'alah!" vykřikla Mihewi, když sundala obvazy. Překvapená reakcí, se malá elfka podívala na svoje pravé rameno. Pět obrovských jizev se jí táhlo od podpaží až ke krku. Rameno bylo opuchlé a mělo nezdravou fialovou barvu. Tu a tam byla divná zelená substance, ale více jí zůstalo na obvazech.
"Zlatíčko, určitě tě to musí strašně bolet." Řekla Mihewi ustrašeně, ale elfka jen zakroutila hlavou. Mihewi zúžila oči a jemně se dotkla ramene malé elfky, ona však dotyk vůbec necítila. Mihewi nabrala trochu zelené substance do rukou a přičichla k ní. Pak se znovu koukla na elfku.
"Pamatuješ, odkud to vyndával?" Malá elfka si hned vzpomněla na obraz, jak se zelená substance objevila na ruce, když ji muž vyndal zpod kápě a řekla to Mihewi. Oči Mihewi vzplály modrým plamenem, její výraz se ale nezměnil. Otřela substanci do obvazů, znova se usmála na dívku, a vyběhla ven. V momentě když Mihewi přešla přes východ, malá elfka uslyšela z venku obrovský křik. Křik pokračoval hodnou chvíli, ale v tom samém momentu, kdy chtěla vykouknout, se Mihewi vrátila. Bělovlasá kráska měla v rukách vědro s vodou, a přes rameno přehozené osušky. Znovu se usmívala na malou elfku.
"Tak tě umyjeme." Řekla a položila vědro vedle postele. "Tak mě napadá, ještě jsme si nebyly představené a bručoun tady teď není takže…" Mihewi si odkašlala "Mé jméno je Mihewi Sunhawk." řekla a uklonila se. Malá elfka seskočila z postele, uklonila se a řekla.
"Já se jmenuju Nayeli Sungazer."
No comments:
Post a Comment